svátosti
Sem vložte podnadpis

svátosti římskokatolické církve:

křest

biřmování

eucharistie

svátost smíření

svátost nemocných

manželství

kněžství

Svátost je křesťanský obřad, kterým se prostřednictvím viditelného znamení zprostředkovává neviditelná Boží milost, ktará vždy působí a je skutečná (ex opere operato), a kterou ustanovil Pán Ježíš. Je to způsob jak sám Boží Syn je přítomen v církvi a působí v srdcích věřících. Ve svátostech se v církvi potkáváme s Bohem, který už zde na zemi dává nám zakoušet vykoupení, spásu a sjednocení s Bohem. Naše víra neomezuje hodnotu svátosti, která je nezasloužilým Božím darem, ale její účinky souvísí s naší spoluprácí a otevřeností.

Pojem svátost se v češtině objevil pod vlivem latinského pojmu sacramentum, který v překladu znamená: posvátná věc, posvátný úkon.
Svátosti je sedm. Jejich seznam potvrdila církev na tridentském koncilu v dekretu De sacramentis.

křest

Na rozdíl od dospělého nemůžeme od malého dítěte čekat ani rozhodnutí pro křest ani vyznání víry. Malé děti se křtí proto, že patří do rodiny křesťanů a ta chce, aby dítě mělo spolu s nimi účast na životě církve. Proto se žádá od rodičů a kmotrů, aby byli pokřtěni, byli schopni svou křesťanskou víru při křtu vyznat a mohli tak uvést do víry i dítě, které je jim svěřeno. Proto by měli být oba rodiče katolicky pokřtěni a měli by žít v církvi svou víru. Pokud toto platí jen o jednom, může to stačit, ovšem je třeba aby si oba byli vědomi závazku, který ze křtu pro rodiče vyplývá a respektovali ho, i když ho bude uskutečňovat jen jeden z rodičů.

O křest dítěte žádají zásadně jeho rodiče, kteří by měli být při křtu přítomni, kteří také přijímají zodpovědnost za to, že jejich dítě bude vychováno ve víře v Krista. Kmotr nebo kmotra v tom mají rodičům pomáhat a tuto ochotu také před ostatními účastníky křtu deklarují.

Křest dítěté je potřeba domluvit s dostatečným časovým předstihem, zpravidla několika týdnů, aby byl čas pro potřebná setkání křtícího kněze s rodiči. Před křtem se vyhotoví na faře křestní zápis. K němu je třeba donést rodný list dítěte a jména a adresy kmotrů, případně jejich křestní listy. Pro vlastní obřad křtu je dobré opatřit si křestní roušku a křestní svíčku pro dítě (může to být úkolem kmotrů). Křtu se za normálních okolností musí zúčastnit oba rodiče dítěte a kmotr (kmotři - můžou být dva). Je samozřejmě možné pokřtít i dítě svobodné, ovdovělé nebo rozvedené matky. Je-li dítě starší než cca 7 lét musí být už samo na křest přiměřeně připraveno, podle věku a vyspělosti. Dospělí kandidáti ke křtu - tzn. katechumeni mají zpravidla délší přípravu na křest, která obsáhuje poznání pravd víry a křesťanského života. Příprava trvá přibližně 1 rok.  

Podmínky přijetí svátosti:
- víra (rodičů) v Boha a ve spásu skrze Ježíše Krista, Božího Syna
- příprava (rodičů) - dle domluvy
- kmotr by měl být praktikující katolík, nejlépe biřmovaný

Křest se uděluje buď při nedělní bohoslužbě nebo mimo ní, podle dohody s místím farářem.

biřmování

Svátost biřmování je svátostí Ducha Svatého, třetí Božské Osoby. Říká se ji svátost křesťanské dospělosti. Rozhodují se k ni už dospělí nebo dospívající (od 15 roků života), kteří potvrzují, že chtějí věřit v Boha a žít křesťanským životem. Touto svátostí je křesťan obdarován sedmi dary Ducha Svatého, aby uměl svou víru vyznávat, hájit a ji šířit.

Latinsky biřmování - firmatio znamená posílení. Ježíš Kristus nás v této svátosti obdarovává pečetí darů Ducha Svatého. Biřmování je spolu se křtem a eucharistií jednou z iniciačních svátostí. Spolu se křtem a svátostí svěcení biřmování podle katolické nauky vtiskuje do nitra člověka nezrušitelné znamení (charaktér).

Dar Ducha Svatého Ježíš přislíbil svým učedníkům (Jan 14) a první zmínka o modlitbě za Ducha Svatého se nachází ve Skutcích apoštolů (8,14-17): Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch Svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha Svatého. 

V pravoslavných východních církvích se biřmování, které se zde nazývá myropomazáním (řecky myron znamená pomazání) uděluje zároveň se křtem, a to i u malých dětí. Obvyklým udělovatelem této svátosti je ve východních církvích kněz a používá svaté myro posvěcení biskupem. Myropomazání je zde přijímáno jako dar Ducha Svatého.

V západní církvi biřmování lze také v případě dospělého udělovat spolu se křtem (zde je obvyklým udělovatelem také kněz), avšak pokud jsou křtěny malé děti, je zvykem je biřmovat až ve starším věku (obvykle od 15 let); v tomto případě biřmuje biskup. 

Podmínky přijetí svátosti:Podmínky přijetí svátosti:
- křest
- věk - minimálně 14 let
- kmotr - již biřmovaný
- příprava probíhá pod vedením kněze po dobu jednoho roku

Zpravidla příležistost k přípravě na svátost biřmování by měla být alespoň každé 5 let v sídelních farnostech, pokud jsou zájemci.

eucharistie

Eucharistie neboli mše svatá, Nějsvětější Oběť, večeře Páně, lámání chleba, božská liturgie je obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše Krista s jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži. Katolický křesťan věří, že v podobě chléba a vína je díky svátosti eucharistie Kristus Pán skutečně přítomen, a ti kteří, kteří jsou vnitřně disponováni, žijí bez těžkého hříchů, můžou přijmout Tělo Páně během svatého přijímání. Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její činnosti. Pojem eucharistie pochází z řeckého eucharistein, což znamená děkovat. Označuje jak Kristovo Tělo a Krev (to je svátost), tak mši svatou, čili samotný obřad, který je zdrojem a vrcholem křesťanského života. Středem slavení eucharistie (mše svaté) je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha Svatého stávají Tělem a Krví Kristovy (svátost).

Podmínky všeobecně:
- křest, ale také plné společenství s církví
- nepřítomnost hříchu (lehké hříchy litujeme na začátku mše svaté během úkonu kajícnosti)

Podmínky pro 1. svaté přijímání:
- řádná příprava dětí na první svaté přijímání organizuje ve farnosti farář
- příprava probíhá při výuce náboženství, běžně během 3. třidy zakladní školy'
- individuálně se může připravit každý dospělý pokřtěný 

Mši svatou slavíme v naších farnostech téměř každý den podle ohlášení. Nemocní mohou přijímat eucharistii kdykoliv na požádání doma či v nemocnici. Přijímat eucharistii mohou v katolickém kostele také řeckokatolíci a pravoslavní.

svátost smíření

Svátost smírění neboli zpověď je způsob jak věřící katolík, který už přijal křest, může získat zpět milost posvěcující, kterou ztratil skrze těžký hřích. Svátost smíření ale není pouze způsobem, jak získat odpuštění hříchů. V katolickém chápání se jedná o setkání s odpouštějícím Kristem, který pro každého člověka obětoval svůj život na kříži.

Církevní přikázání stanovuje, že má každý katolík přistoupit ke svátosti smíření aspoň jednou za rok, nejlépe v době velikonoční. To je ovšem jistý minimalistický rámec. Člověk má přijmout svátost smíření vždy co nejdříve, když se dopustí těžkého hříchu. Těžký neboli smrtelný hřích ničí lásku v srdci člověka a odvrací jej od Boha (v případě lehkého neboli všedního hříchu, se jedná o věc omluvitelnou, která však lásku také uráží a zraňuje). Pokud jsme se těžkého hříchu nedopustili, můžeme ke svátosti oltářní přistupovat celý rok. Avšak víme, že i nahromaděné lehké hříchy se stávají problémem, přemáhá nás slabost a boj proti špatným sklonům je téměř nemožný. Z tohoto důvodu je velmi užitečná i tzv. zpověď ze zbožnosti, kde vyznáváme své lehké hříchy a Bůh v nás obnovuje svátostnou milost. Mnoho křesťanů chodí ke svátosti smíření jednou za měsíc (např. na první pátek), což jim velmi pomáhá žít novým životem.

Příprava na svátost smíření obsahuje několik kroků:
- zpytování svědomí (sebepoznání) 
- lítost
- předsevzetí 
- vyznání hříchů (zpověď) 
- pokání (kající skutek, zadostiučinění) 

Dobrá příprava na zpověď předpokládá poznání sebe a svých hříchů. Uvědoměním si vnitřního nepořádku začíná opravdové obrácení. Je to vnitřní neuspořádanost, která přehlušuje a ničí touhu po Bohu a plnění jeho vůle. K pravdivému sebepoznání, které nás už samo osvobozuje, potřebujeme světlo Boží milosti. O něj máme prosit, když se chceme ve chvíli ticha zabývat svým nitrem.

Následuje zpytování svědomí, v němž vypočítáváme nejen skutky, spáchané hříchy, ale zkoumáme i myšlenky, touhy, motivace. Je to náročná modlitba, protože se dotýká ran, které způsobily naše hříchy. Vyžaduje hlubokou víru v bezpodmínečnou Boží lásku - jak mě vidí milující Bůh? Možná, že první věcí bude Bohu děkovat, pak teprve zpytovat svědomí. To je dobré činit jednak spontánně - podle své životní situace (revidovat vztah k Bohu, k bližnímu, k sobě) a pak si ještě nechat pomoci jakýmsi zpovědním zrcadlem - např. z kancionálu. K přípravě na zpověď poté patří projevení lítosti nad vlastními hříchy. Litovat můžeme z různých důvodů - přirozená lítost, nadpřirozená, nedokonalá, dokonalá. Je třeba před Bohem projevit aspoň nedokonalou nadpřirozenou lítost. I kdybychom neměli mnoho času na intenzivní zpytování svědomí a neuvědomili si všechny hříchy, lítost zde nesmí chybět - jinak by nebylo možné platně přijmout tuto svátost. K opravdové lítosti patří také pevné odhodlání hříchů se více nedopouštět a rozhodnutí napravit se - předsevzetí na další období. Doporučuji co nejkonkrétnější. Je jistě možná konzultace předsevzetí s knězem. Co by Bůh chtěl, abych teď především napravil? Přípravu mohu zakončit prosbou o dobrou zpověď a o pomoc v životě podle předsevzetí. Nyní mohu s důvěrou přistoupit ke slavení svátosti smíření - k setkání s Božím Synem ve svátosti. 

Průběh svátosti smíření:

Vejdu do zpovědnice a pozdravím: Chvála Kristu
Pak udělám kříž a řeknu: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Mám ... let. Jsem ... (ženatý, rozvedený, svobodný, vdova). Chodím do ... třídy. Naposledy jsem byl (-a) u svátosti smíření před... (např. před měsícem).
Vyznávám se před Pánem Bohem, že jsem se dopustil (-a) těchto hříchů
:
Potom řeknu své hříchy.
Po vyznání hříchů řeknu: Toto jsou mé hříchy. Srdečně jich lituji a budu se snažit být lepší.
Pak pozorně poslouchám, co mi kněz řekne a co se mám pomodlit za pokání nebo jaký mám udělat kající skutek.
Nakonec kněz říká rozhřešení: Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého Svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. 
Udělám znamení kříže a odpovím: Amen.
Kněz mě pak propustí slovy: Pán ti odpustil hříchy, jdi v pokoji.
Odpovím: Bohu díky!
Při odchodu řeknu: S Pánem Bohem.

Příležitost ke svátosti smíření je zpravidla 20 minut před každou mší svatou. Možná požádat o zpověď kdykoli na faře.

svátost nemocných

Svátost nemocných (též pomazání nemocných) je krásnou svátosti určenou vážně nemocným, také i v ohrožení života nebo starým lidem k posíle jejích zdraví duše a těla. Dřívější název poslední pomazání se užíval v katolické církve od konce 12. století do 2. vatikánského koncilu, kdy tuto svátost přijímali zásadně umírající.

Biblickým textem, na který se praxe pomazání nemocných odvolává, je novozákonní list Jakubův 5,14-16: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. 

Tato svátost má duchovně posílit a potěšit nemocného a dle Boží vůle navrátit mu fyzické i duchovní zdraví,. Nese s sebou podle vnímání církve i odpuštění hříchů, proto dle možnosti, předchází vyzpovídání nemocného knězem. Může se udělovat jak jednotlivým osobám (např. doma či v nemocnici) tak společně při bohoslužbě. Svátost probíká tak, že kněz na nemocného vloží ruce a modlí se za něj, posléze jej pomaže požehnaným olivovým olejem a říká při tom:

Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.

Komu se uděluje svátostné pomazání:
- přijmout ji může každý vážně nemocný (tělesně i duševně) nebo umírající věřící, i když je v bezvědomí
- když se nemocnému, který přijal tuto svátost, uleví a pak se mu opět přitíží
- pří déle trvající nemoci,
- před chirurgickým zásahem (operací)
- starým lidem, jejichž síly značně ochabují,
- dětem, od chvíle, kdy jsou schopny chápat, že jim tato svátost přináší posilu

Svátost pomazání nemocných se neuděluje:
- mrtvému
- těm, o nichž je známo, že zatvrzele setrvávali v těžkém hříchu

V naší farnosti se uděluje tato svátost společně během bohoslužeb kolem 11. února, u příležistosti Světového dne nemocných na Pannu Marii Lurdskou, jinak na požádání v nemocnici nebo doma. Požádat o udělení svátosti nemocných lze kdykoli osobně nebo telefonicky na farním úřadě. Neodkládejte udělení této svátosti vaši blízkým. Ti, kdo spolu s nemocným bydli nebo o něj pečují, měli by v místnosti u nemocného připravit stůl přikrytý ubrusem. Na stůl ať se postaví kříž a nejlépe dvě svíce. 

manželství

Manželská láska mezi mužem a ženou je prostředkem k posvěcení člověka. Sám Bůh učinil z manželství znamení své přítomnosti, neboť muž a žena se sobě navzájem odevzdávají a tak se milují. Kristus je přítomen v lásce křesťanů a posiluje manžele v jejich společném životě. Manželství je také znamením spojení Boha s člověkem. Tuto svátost si udělují snoubenci navzájem.

Podmínky přijetí svátosti:
- být pokřtěn, 
- být svobodný, 
- být plnoletý
- sňatek mezi katolíkem a nekatolíkem (tj. nepokřtěným) je možný za určitých podmínek: nebránit partnerovi ve víře, umožnit katolickou výchovu dětí

Přehled základních podmínek manželství v katolické církvi:
- manželství mohou uzavřít pouze muž a žena (ne dva muži, ne dvě ženy)
- muž a žena mohou uzavřít manželství jen tehdy, není-li ani jeden z nich vázán platným manželským svazkem 
- manželství mohou uzavřít, jestliže se k němu rozhodli oba dobrovolně 
- manželství mohou uzavřít, jestliže oba dva chápou tento svazek jako nerozlučitelný
- manželství mohou uzavřít, jestliže oba dva zásadně neodmítali mít děti, když je to možné 

Co je potřeba k uzavření církevného manželství?
- potvrzení o křtu - ne starší půl roku
- tiskopisy a potvrzení z obecní matriky místa oddavek - ne starší 6 měsíců
- předmanželský kurz, číli přípravy před sňatkem (příloha ke sňatku č. 3)
- pokud žádný ze snoubenců (u smíšeného manželství pokřtěná strana) nemá bydliště ve farnosti oddavek, tak propuštění od faráře z místa bydliště jednoho z nich
- ovdovělí: úmrtní list manžela/manželky
- rozvedení: rozhodnutí soudu o rozvodu
- občansky oddaní: oddací list

Katolický křesťan je povinen uzavřít manželství před církví v kostele. Pokud ho uzavřel jen civilní sňatek, může i dodatečně požádat o zplatnění. Katolík, který uzavřel jen civilní sňatek zůstává členem církve, ale nemůže chodit ke svatému přijímání a být kmotrem. O své situaci se může poradit s knězem. V naší diecézi připravuje snoubenecké páry kněz a děkanátní centra pro rodinu (možnost volby přípravujícího páru). Je vhodné přijít na faru včas (nejlépe půl roku před plánovanou svatbou) a zamluvit si termín. Vlastní příprava trvá asi tři měsíce (běžně čtyří setkání s knězem a čtyří setkání s manželským párem). Svatební obřady se konají většinou v sobotu při mši svaté nebo bez ní v kostele nebo nějaké kapli. Nelze konat církevní obřad svatby mimo posvátný prostor.

kněžství

Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá všeobecné kněžství věřících. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: Totiž, služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Kristu uprostřed společenství. Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí /monus docendi/, konají bohoslužbu /monus liturgicum/ a vedou duchovní správu /monus regendi/. Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském.

Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra.

Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů. Jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů. Shromážděni kolem svého biskupa tvoří kněžstvo, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi. Nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky. Tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa.

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě. V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem. Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům. 

Podmínky přijetí svátosti:
- římskokatolické vyznání
- věk: 25 let u kněžského svěcení
- úplné středoškolské vzdělání
- svobodný (s poznáním povolání ke kněžské službě)

Zájemce ke kněžství by měl oslovit některého kněze, nejlépe vlastního faráře, který ho doporučí biskupovi. Formace bohosloví v naší arcidiecézi probíhá v Teologickém konviktu v Olomouci jeden rok a následně v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci pět let. Studium probíhá na Katolické teologické fakultě Univerzity Palackého. Srdečně zveme.