hereze moderní doby

Nikoli jednotlivé hříchy a slabosti, ale dvě základní hereze, bludy jsou velmi nebezpečné v moderní době pro celou církev a pro lidstvo všeobecně. První z nich říká, že je všechno jedno, v co se věří, druhý, že všichni budou spasení.

Co je v tom nebezpečné? Za prvé, jestli je všechno jedno, v co věříme, není smysl obětovat svůj život pro Krista. Mučednici, kteří dali svůj život za Krista, fyzicky, se stávají přehnanými podivíny, kteří zbytečně riskovali svůj život. Když je jedno v co věříme, nemůžeme se divit, že slábne víra a nic není pevné a neměnitelné. Proto dnes lidé odkládají křest svých děti, nežijí svátostmi a učením církve a jsou vlažní ve víře. Když je všechno jedno, v co věříme, opravdová křesťanská víra je jednou z mnoha duchovních nabídek, kterou můžeme si zvolit na trhu náboženství a spiritualit současného světa. Navíc můžeme si tu "naši víru" přizpůsobit do našich potřeb a možnosti, tak aby byla "ušitá na míru". V podstatě zdravá katolická víra se stává něčím navíc. Není nutné kráčet jen jednou cestou a být jí věrným. Taková filosofie prožívání víry nedá církvi do budoucna kněžská povolání, bude těžko budovat trvalá manželství a krásné rodiny. Nemají smysl žádné misie či snaha o evangelizaci nevěřících čí lidi jiných náboženství. Je zbytečné mluvit o obracení, o zpovědi, jestli víra čí nevíra ostatních není horší než křesťanství. Nemá smysl v takové situaci oddávat svůj život za Krista, trpět, omezovat se z důvodu požadavku evangelia, nemá smysl si ani odříct to hloupé maso v pátek a ostatní přikázání se stávají něčím, co by bylo fajn, kdyby se to v životě podařilo, ale přece i ostatní cesty jsou nějakým řešením. Dnes spíše uvažujeme, abychom nevěřícím čí jinak věřícím nedělali starosti čí smutek, abychom nenarušovali jejích přesvědčení, náhodou se je nedotkli. Prioritou je nedělat si konflikty čí rozdíly. Nejdůležitější je, abychom všude zapadli, proto ustupujeme v prožívání našich hodnot a schováváme víru do soukromého sektoru. Takové jsou praktické důsledky tézi: Všechny cesty jsou správné. Měli bychom ale pamatovat na jasná Kristova slova: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6). Když nepůjdeme životem s Kristem, ztratíme se. Nakonec každý, kdo přijde na věčnost najde cestu k nebi jen skrze Krista, i když ho v životě přesně neznal.

Na kolik první hereze ničí víru, druhá kazí morálku. Neboť jestli všichni budeme spasení, proč se snažit o svatost? Jestli Bůh přijme po smrti každého do nebe, proč se vyhýbat hříchů? Proto se v moderním světě snažíme vyhýbat jen takového zla, které pohoršuje druhé. Nekonáme to kvůli svědomí, pravdě čí spáse, ale z důvodu strachu před veřejným potupením čí ztrátou dobrého jména. Když se nebojíme Boha, bojíme se lidi. Ideálem dnešní doby je zametání hříchů pod koberec, nikoli boj s vlastními slabosti. Mnozí se snaží předstírat jak jsou čistí a spravedliví, místo pokorného přiznávání před Bohem svých slabosti. Zpytování svědomí moderní člověk nahradil veřejnými diskusemi na vše možné tématy. Více než práci na sobě máme rádi lov na cizí hříchy. Teoreticky, jestli všichni budeme spasení neměli bychom se zabývat žádným zlem, také i těch druhých, ale život učí, že nejde zamlčet zlo, které koná člověk, nejde být vůči němu necitlivým, protože každé zlo narušuje vztahy a také vnitřní lidské uspořádaní, pokoj srdce. Prostě hřích není jen výmysl církve, ale porušením vnitřního zákonu, které zraňuje každého člověka. A kde je bolest a nespravedlnost, dokonce kdyby všichni mlčení jak říká Ježíš, časem "kameny volat budou".

Správná víra a morálka jsou dva základy lidstva. Jsou to dva pilíře, na kterých je postaveny celý svět a stavba lidského ducha. Jako křesťané máme povinnost mluvit a dávat příklad všem, bez ohledu na stěžující okolnosti a nepřízeň světa, že jenom víra v Ježíše Krista, který je jediným Pánem a Spasitelem a také že morálka, která je výsledkem věrnosti Jeho slovům dává spásu a věčný život. Nebezpečí pekla a zavržení po smrti je stále natolik možné a reální, že jako církev a věřící nesmíme mlčet vůči zlu ani žít tak, abychom ty dvě pravdy považovali za nedůležité nebo abstraktní.

být dobrým jak chléb

Říká nám dnes Ježíš: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný." Silná slova, velké zaslíbení. Zde určitě nejde o to, abychom za každou cenu, během každé mše sv. šli k sv. přijímání, abychom sobě čí druhým dokázali, že jsme ti správní, ti akurátní, svatí. Nikoli. Když jsem vzdálený od Boha, když je ve mě málo víry, samotné svaté přijímání mi nepomůže, někdy i poškodí, protože mě utvrdí ve lži, že všechno je v pořádku, že nepotřebuji obrácení.

V 19. století žil jistý německý filosof, který odmítl ve svém životě víru a hlásal božství materialismu. Jmenoval se Ludvík Feuerbach. Onen muž je proslavený větou: "člověk je to, co jí". Ludvik Feuerbach chtěl ukázat, že člověk je jen kus těla a masa, soubor tužeb a potřeb, nic více, ale nechtěně poukázal na to stejné, co dnes řekl Kristus. "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný." Jsem tím, co jím! Proto, čím se krmí moje srdce, moje duše, můj rozum? Mimochodem dobře to ví lidé, kteří tvoří media a předávají zprávy v televizi a v internetu. Lidé rádi naslouchají tomu, čemu věří, co chtějí slyšet. Vyhýbají se ale všemu, co je nepříjemné, co může přinést ohrožení čí bolest. Ale Kristus nehlásá propagandu, nešetří naších svědomí, nemaže nám med kolem pusy, aby byl populární a pochopený. Kristus není manipulátor čí propagandista. Neprodává nám žádné laciné zboží, (jak by to řekl premiér Babiš) žádnou "polskou šunku", ale kvalitní bio-potraviny pravdy, lásky a odpuštění.

Jsem tím, co jím. Čím se krmím, čím se krmí člověk 21. století? Je to lhostejnost a sobectví, myšlení jen na sebe, závist, hněv, alkohol, pornografie, touha po majetku a jistotách, pohodlí a faleš blahobytu, touha po moci aspoň nějaké maličké - doma, povrchní vztahy: jen aby něco zažit, jen abych nebyl sám. Člověk 21. století se obklopil technikou, čučí do televize nebo mobilu, aby se jen trochu pobavil, zabil samostatné myšlení, utekl od práce, před tíhou opravdového setkání a nudou vlastní existence. chce nahradit pravdivé vztahy skrze kliknutí tlačítka, uchlácholit své svědomí, protože jak říká: všichni to dělají.

A čím se má krmit člověk Kristovy? Za prvé naději, že vždy Bůh mě miluje a vždy mám u něho čistý štít, i když si myslím, že jsem už ten poslední, ztracený. Dále modlitbou... člověk Kristovy chce žít, chce se potkávat a milovat, chce komunikovat a sdílet to, co ho raduje a co je těžké, chce to všechno mluvit svému Pánu Bohu, případně i lidem, kterých mu poslal do cesty a jsou pro něj důležití. Následně člověk Kristovy dýchá Božím slovem, tj. vidí obrovský počet dobra a milosti, který mi Bůh dává každý dne, každou chvíli, dává ji všude a všem kolem, je kolem nás, v lidech, na kterých jsme si možná zvykli a kteří jsou zdánlivě obyčejní. Člověk Kristovy se krmí odpuštěním... |Je hloupý člověk, který říká, že všechno je kolem nás úžasné a dobré; člověk Kristovy vidí bolest zla v sobě a ve světě a ví, že ten pokrm zvládne jen s Boží pomocí a díky jeho síle odpouštět. Pokrm odpuštění je nejtěžší, protože bez silné víry to nejde, ani odpustit ani přijmout odpuštění. Člověk Kristovy se učí krmit pravdou, která nikoho neodsuzuje, ale naopak vede ke sblížení, k sjednocení, porozumění... Jen věci dořešené, pravdivé dají pokoj srdce. Nakonec se člověk Kristovy chce krmit, a to denně láskou, vrchol této lásky nám Ježíš ukázal na kříži a dal ji nám jako pokrm v eucharistii, dal své tělo. Člověk Kristovy se učí přijímat lásku od druhých a krmit se ni, i když ne všechno nám chutná, a dávat svoji lásku druhým, nezištně. Ví, že není studna beze dna, proto musí čerpat, zvláště od Boha, který je dárcem všech darů. Člověk Kristovy ví, že všechny tyto pokrmy od Boha a druhých jsou obrovským darem, a dokáže je lépe přijímat, když sám se stává pokrmem, darem pro druhé. V tom je skryté tajemství štěstí a spásy. 

smutek

Podle legendy ďábli položili před Luciferem mnohé věci, kterými lákají lidi a požádali jej, aby zvolil své oblíbené pokušení. Co tam nebylo? Nečistota, bohatství, moc, kariéra a mnoho dalších lákavých drobností. Lucifer si vybral něco malého, šedého a obyčejného. Co to je? Ďábli byli hodně překvapeni jeho volbou. Byla to skleslost, malomyslnost a rezignace.

Svatý o. Pio mnohokrát říkal svým kajícníkům ve zpovědnici, ať jsou obzvlášť opatrní ohledně tohoto pokušení. "Skleslost neboli malomyslnost je nejhorším nepřítelem duše, protože drží z daleka od ní jedinou pomoc, Tebe, našeho Boha" modlil sv. Augustin. Malomyslnost může být nebezpečnější než těžké hříchy. Paradoxně tamty mohou být snadno překonány. Pokud chápu svou chybu a rozhodnu se ji opustit, stačí jen rozhodnutí. Malomyslnost, rezignace, podpořené zklamáním a sebelítostí se může dostat do různých podob a fází mého putování s Bohem. Mohu být jíst, že v nějaké formě se budeme muset s ni trápit až do smrti, ale nesmíme se vzdát.

Nebuď hloupý... Malomyslnost může ovlivnit všechny: velikány ducha a třeba i člověka, jenž si příležitostně pomyslí na Boha. Tohle, jak uvažuje člověk: Chtělo by najít čas pro modlitbu? Přece včera jsem se už modlil, nestačí to­?... Nebo: Měl bych klidně mluvit s dětmi bez rozčilení? Ale za to můžou oni. Už tolikrát jsem se snažil... Dám si nějaké předsevzetí! Nebuď hloupý, nikdo to už nedělá... Tento stav byl také znám apoštolům, kteří po Ježíšově smrti šli domů smutní, zklamání, skleslí. Co říkali?: "A my jsme očekávali, že On se stane osvoboditelem Izraele," slyšíme jak to říkají dva na cestě k Emmaus. Slova a hlavně postoj života, který zní: "nejde to", "nemá to smysl", "nikdo to nedělá" anebo opačně "všichni to tak dělají..." používejme opravdu výjimečně!

Vše je nudné a zbytečné... Mnoho svatých si všimlo tohoto problému. Často mu říkali suchost. Svatý Ignác z Loyoly napsal, že sucho je přirozené období duchovního života. Člověk v tomto stavu nemá rád modlitbu nebo dobré skutky. Naopak, všechno se mu zdá být obtížné, zdlouhavé a nesmyslné. Když to někdy taky prožívám, znamená, že jsem na správné cestě pokud bojuji o věrnost.

Jak to je? Proč Bůh, který mě miluje a povzbuzuje mně k dobrému, připustí, abych se cítil špatně, když přece chci dobro? Odpověď je jednoduchá, i když hodně náročná. Protože chce, abych ho miloval, ne kvůli radosti, kterou mi dává na modlitbě, ani kvůli vyslyšeným prosbám čí milostem, ale jen pro Něho samotného.

Buďte jako kámen, stůjte, vydržte... Svatý Ignác doporučoval, abychom přes všechny překážky a skleslosti věrně vytrvali v naších dobrých předsevzetích, v boji o dobro. Je potřeba postupně ovládat a překonávat skleslost a malomyslnost. Prostředky pro tento účel jsou obyčejné a důležitá je prostě důslednost. Jsou nimi: ústní modlitba nebo meditace, omezování pohodlí, stavění si jasných a reálných cílů, mobilizace k dobru a zkoumání příčin. Je ni lenost? Nedostatek víry? Nebo tak jako apoštolové "očekával jsem" něco úplně jiného a nejsem přesvědčen, že Bůh ví, co je pro mne dobré?

Bůh mi dal život, který trvá většinou několika desítek let. Chce, abych je dobře využil. To nemusí znamenat, že potřebuji obrátit miliony lidí, i když nikdy nevíme, co Bůh bude po nás chtít. On někdy po nás čeká opravdu hodně. Ale dokonce i nejmenší, nejtišší život má pro něj nesmírnou hodnotu. Stvořil mě a zemřel za mne. Neudělal to jen tak, On udělal všechno, abych měl potřebné vlohy a možnosti konat dobro a žít v Boží milosti. Boží cesta je náročná, ale možná. Pokud podléhám skleslosti a smutku, a říkám si: "Neuspěl bych!", "Nemá to smysl", jsem proti pravdě. Pán chce, abych bojoval, nechce, abych se vzdal. Až do posledního dne musím se pozvedat a snažit se říkat Bohu "Ano, miluji Tě, chci žít pro Tebe a pro ty, které jsi mi svěřil".

Boží moc

V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!" Ale Ježíš mu přísně rozkázal: "Mlč a vyjdi z něho!" Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: "Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!" A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.

Za Ježíšem stojí silné činy. My lidé většinou jsme silní jen ve slovech, i to tehdy, když máme někoho pomluvit, urazit nebo mu nadat. Lidé obdivují Ježíše, protože za jeho slovy stojí činy. Jeho jednání je důsledné, není v něm žádný rozpor. My lidé a zvláště věřící na to prostě nemáme, za našimi často krásnými a zbožnými slovy nestojí pravda o nás. V tom jsme odkázáni být pokrytci. Naším životním úkolem jako křesťané je přibližovat slova ke skutkům. Za naši vírou musí stát obrovské úsilí práce na sobě a práce pro druhé. Jinak jsme pro svět směšní a falešní.

Dnes lidé z venku obviňují Boha, že nic nedělá, že Bůh to jen prázdná slova. A hovoří tak, když se ve světě potkáváme s nespravedlností, křivdou a násilím. Ale přece nejsou to činy Boha, jsou to činy člověka. Božské ruce byly ukřížované, aby člověk konal dobro nikoli zlo.

Kristus uzdravil dnes v Evangeliu jednoho posedlého. V jiných úryvcích Evangelia uzdravuje ještě několika dalších. Skrze službu kněží a aktivních laiků uzdravuje stále stovky dalších potřebných. Ale neuzdravuje všechny, zdaleka ani většiny. Proč? Někdy to není Boží vůle. Někdy skrze nemoc přijde víc Boží přítomnosti než skrze uzdravení. Někdy zakoušíme v rodinách kolik se probudí lásky a soucitů kdy přichází nemoc. Má ona někdy svůj tajemný cíl. A někdy prostě lidské srdce je uzavřené pro Boží milost, Bůh nepotkává se s vírou u těch, kteří potřebují Jeho moc a někdy také u těch, co Mu slouží.

Boží slovo má moc. Boží skutky jsou veliké a člověk může je shlédnout, když věří. Sám dostane tolik darů, kolik potřebuje a kolik se Bohu připustí nechat obdarovat, uzdravit.

Blížíme se k postní době. V době před 2. Vatikánským koncilem dnes začínal masopust a přesně řečeno předpostí, které trvá 3 neděle před popeleční středou, počátkem postní doby. Naším úkolem pro tento ještě radostný čas karnevalu je v duchovním životě nejprve poznávat, učit se vnímat Boží moc, sílu Božího slova a Jeho skutků. Naše obracení začíná přijetím pravdy, že Bůh je silný, že Ježíš je Pán. On může všechno a slabý je náš hřích, slabý je svět se všemi jeho neřestmi a honem za moci, kariérou, úspěchem a prázdným užíváním si života. 

modlitba

Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!" 

Dnes v Evangeliu slyšíme, že Ježíš "brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil." Abychom mohli překonat lež, že Bůh je vzdálený a slabý, musíme dovolit Mu působit v našem životě. Víra umírá bez modlitby. Víra, která je jen teoretickým přesvědčením, víra, která nás nevede na kolenou, ke kontemplaci Boha, stává se pouhou ideologií, něčím co se podobá spatné politice plné keců, něčím velmi prázdným, bez života. Modlitbu živí víra. Je tajemnou nití, velmi osobní, která spojuje člověka s Bohem. My si mnohdy představujeme, že díky modlitbě dostáváme něco od Boha. I mnohdy je to pravda. Prosíme, děkujeme, chválíme... Ale to, co je nejdůležitější v samotné modlitbě není prosba, protože Bůh zná naše potřeby, dokonce lépe než my sami, není také chvála nebo děkování, protože Bůh nepotřebuje krmit svoje "ego", že Mu budeme říkat jak je dobrý. To my potřebujeme Boha, nikoli on nás. My potřebujeme si stále uvědomovat, že On je pro náš vším, co má smysl a hodnotu, že je naším Pánem.

Co je důležité v modlitbě slyšíme v dnešním Evangeliu: "zašel na opuštěné místo", to znamená odešel od "světa, života", aby se setkal s Bohem. Abych se vůbec mohl modlit alespoň chvílí musím "odejít", opustit "starosti, kterými nyní žiji". Modlitba znamená přede vším odejít od sebe a vstoupit k Někomu, kdo mě zná a bez konce miluje, kdo mně rozumí i lépe než já sám, kdo zná mé srdce a chce mi dát svoje nekonečné přijetí a naději. Modlitba je světlem, je prostorem naději v běhu všedního dne, ve zmatku hříchů a opuštění. Bůh na modlitbě prostě je se mnou. Když to zakusím, bude to mi stačit. On je ve vším, co prožívám a kým jsem. Chce mě vést jako otec k většímu dobru a štěstí, nenásilně, bez lámaní mé povahy a zlobení se na omezení, které mám. Bůh chce, abychom Jej na modlitbě více poznávali, jeho lásku, jeho moc, jeho trpělivost, jeho Srdce, ale také i sebe, ale jen ve světle jeho odpuštění a milosti. Říká arcibiskup Fulton J. Sheen: "Modlitba nemění Boží vůli, ale může změnit naší vůli, abychom se stali více pohotoví k přijetí jeho požehnání".

Do toho všeho, co prožívá Ježíš na modlitbě přicházejí apoštolové, kteří ho zřetelně ruší, volali Ho, aby přišel k potřebným. Říkají: "Všichni tě hledají". Na jednou stranu je pravdou, že modlitba není útěk před problémy a životem. Modlitba nepůjde místo nás do práce ani nenapíše testu ve škole. Na druhou stranu to "všichni tě hledají" může vyjadřovat náš někdy prázdný aktivismus. Nedostatek modlitby vede k oslabení víry, který účinkuje oslabením praktikování víry, pasivitou, ale někdy opačně, přílišným útěkem v aktivismus, jen abych neměl čas zastavit se před Bohem. To je velké ohrožení nás kněží a aktivních laiků: neudělat si čas pro modlitbu a soustředit se jen na činnost. Vždycky pozvete Boha do své práce, dělejme někdy krátké pauzy na aspoň střelnou modlitbu, choďme třeba chvíli dříve na mši sv., abychom si uvědomili kde jsme a co tady děláme, abychom se neúčastnili jen obřadu ale byli s Bohem, slyšeli Boha, cítili Boha, byť po každé jinak a ne vždy stejně intensivně.

Druhá neděle před postní dobou vzývá mě k obnovení modlitby. Není důležité jestli jsem hyperzbožný nebo stále začátečník. Když chci být věřící, chci se setkávat se svým Bohem, chci ho milovat, adorovat a žít s Ním, bojuji za čas a chuť, který chci tomu věnovat. Víra má znamenat, že chci dělat nebo dělám první místo Bohu v mém životě, proto Jemu přináším na modlitbě svůj život, své plány a vztahy, aby On svým světlem vnášel do toho pokoj, spásu, odpuštění, lásku. Aby On tam byl. 

zpověď

K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš - jim na svědectví."

Naše probouzení víry skrze uvědomění si Boží moci a Boží přítomnosti, jde přes modlitbu k naší osobní svatosti, ke spojení s Bohem. Nejde budovat svůj vztah s Bohem bez ustavičného očišťování svého nitra, proto poslední neděle před postem je pro nás zastavením u svátosti smíření.

Naše duše patří Bohu od křtu, přesto realita světa vede člověka k nevěrnosti vůči Boží lásce, proto musím prožívat svůj vztah víry jako malomocný z dnešního evangelia. Musím volat za Ježíšem: "Jestli chceš můžeš mě očistit?" Ano, jen Bůh může dát do pořádku srdce člověka, ale rozhodnutí zastavit se, spustit reset v mém životě, zatoužit po novém směru, po novém začátku můžu udělat jen já sám.

Sv. Terezie během svého řeholního života začal navštěvovat Pán Ježíš. Měla strach jestli je to opravdu On nebo za tou postavou se skrývá démon. Zeptala se zpovědníka jak se má ujistit. Zpovědník ji řekl, ať ji ta postava, co se ji zjevuje řekne hříchy z poslední zpovědi. Bůh je přece musí vědět, také proto, že je přítomen v této svátosti. Další den se tajemná postava ukázala Terezii, ona zeptala se na svoje hříchy, na to Ježíš ji odvětil: "Nepamatuji, byly ti odpuštěny."

To otec lži tj. satan nám stále připomíná naše přestupky a chce nás kompromitovat před sebou, Bohem a druhými. Sám nás sváděl a teď se nám vysmívá. Na posledním soudu neuslyšíme od Boha seznam naších hříchů, a určitě ne ty, s kterých jsme se zpovídali. Bůh zná naše skutky, ale nikdy nám nic nevyčítá, je nejvýš smutný, ani ne tolik z důvodu naších slabosti, ale kvůli zatvrzelosti srdce, uzavřenosti. "Effata" mluví Ježíš ke slepci v Markovem Evangeliu, "Effata", otevři se... otevři se milosti odpuštění, kterou ti Bůh chce zprostředkovat, otevři se lásce Boha, který chce ti ukázat krásu a pravý směr života, otevři se Boží blízkosti a důvěře, protože Bůh nejen chce ti odpouštět hříchy, ale chce tě doprovazet ve tvém pádu, v tvých zklamáních, ve tvém často tvrdém boji o svatost, o víru. On nechce, abys zůstal s tím sám s pocitem prohry, samoty a zklamání.

Jaka je ďáblova taktika? Když nás vede ke hříchu ujišťuje nás, že nebude to mít žádné důsledky, ale když ho už spácháme, přesvědčuje nás lživě, že jsou neodpustitelné, smrtelné bez možnosti změny. Co je ještě jeho specialitou: stále nás pokouší k pýše falešné dokonalosti, která zní: "musím to zvládnout sám", "nepotřebuji Boha, sám to dokážu". Křesťanská pokora a jistá zralost a moudrost, kterou se člověk učí po celý život je v tom, že Bůh připouští hříchy, dovolil ďáblovi aby nás pokoušel, ale jen proto, abychom k Němu, za Bohem utíkali pro pomoc jako dítě za svým tátou. Největší hřích není ani vražda ani nečistota ani velká krádež, je nim pýcha, která zamyká cestu člověku k odpuštění, k víře.

Blížíme se k postní době. Ve středu na znamení víry, že Kristus za nás umřel na kříži začneme postní období, necháme si sýpat na hlavu popel jako hříšnici. Ta pravda je tak očišťující a osvobozující. V postní době jsme pozvání dle možnosti snažit si dělat vážná předsevzetí, jsme pozvání abychom někde prožili nějaký čas s Bohem během duchovní obnovy, ten čas můžeme si dokonce udělat samí, když vyhradíme větší prostor pro modlitbu, pro křížovou cestu apod. V postní době jsme také ještě jednou vyzvání, abychom obnovili svůj vztah s Bohem ve svátosti smíření. Připomínám, že církev nařizuje věřícím, aby minimálně jednou ročně byli u zpovědi. Je to samozřejmě málo, tak jsme zváni ke zpovědi nejlépe každý měsíc nebo alespoň jednou za dva nebo tři měsíce. Ke zpovědi máme být připravení skrze zpytování svědomí, máme probudit před Bohem alespoň obecně litost nad svými hříchy a vzbudit touhu k polepšení. Zpověď má být upřímná a konkrétní. Máme se vyznávat s lehkých hříchů (tady nemusíme je pamatovat všechny) a ze všech těžkých hříchů. K těžkým hříchům nepatří jen vražda. Je potřeba posoudit těžkost materie podle svědomí. Určitě k nim patří mezi jiné úplný brak modlitby za celý den, nepřítomnost v neděli na mší sv. bez důvodu, sexuální činy mimo manželství, umělá antikoncepce a potrat, neodpuštění druhému, živená nenávist, krajní sobectví, lhostejnost, závist, vážná lež čí pomluva, používání v přemíře alkoholu čí jiných omamných látek. Těžký hřích musí být vědomý, dobrovolný a týkat se vážných věci. Když zapomeneme nějaký hřích, klidně můžeme ho vyznat až na další zpovědi. Když zatajíme vážný hřích, zpověď je svatokrádežná a je to další hřích, který je potřeba vyznat. Po zpovědi by se mělo vykonat pokání od kněze, případně navíc svoje. A také aspoň skrze modlitbu, když jinak nejde máme nahradit křivdy, které jsme vykonali. Např. věci ukradené by se měly vrátit nebo jinak nahradit škodu, samozřejmě tak, aby se sám kajícník nemusel kompromitovat.

I ještě jedná myšlenka. Mnohokrát Ježíš po vykonaném zázraku jasně říká: Mlč! Neříkej to nikde. Ve zpovědi platí mlčenlivost. Kněz nesmí ani u soudu říkat věci ze zpovědi pod trestem exkomunikace, kterou může odpustit jen papež. Ale to zpovědní tajemství překvapivě platí i pro kajícníky, byť není za její porušení žádný trest. Neměli by ani manžele si říkat z čeho a jak se zpovídají. Tady vcházíme do prostoru, ve kterém Bůh s celou svou delikátností a jemností respektuje intimitu tohoto setkání a chce aby ta zkušenost očištění, i když možná někdy povrchní čí částečná, byla osobní zkušeností víry, mým osobním setkáním s Bohem milosrdným.

Je divné, že musíme se zpovídat knězi, abychom dostali rozhřešení. Píše sv. Jakub ve svém listu: "Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni." Tak to ustanovil Ježíš, tak to funguje v církvi, i mnohdy mezi lidmi ve světě v obyčejném životě: Bůh promlouvá skrze druhého. Někdy je to někdo koho neznáme nebo dokonce koho nemáme rádi. Možná někdy jsme se potkali ve zpovědníci s nepochopením nebo někdo nás zranil. Když prosím o odpuštění nejprve sám musím odpustit druhým, kteří mi ublížili, musím odpustit církvi, svým rodičům a partnerům, abychom sám mohl najít vnitřní pokoj.

"Jestli chceš můžeš mě očistit?" někdy to říkáme Bohu s nejistotou a bázní. On říká silně: "Chci, buď čistý!", otevři se, překonej strach a zranění, prožij jak silný je Pán. Amen.